Minulost: Jeho osud není o nic zvláštnější než osud jakéhokoliv jiného "obyčejného" smrtelníka té doby. Až snad... ach ano, až snad jen na jednu věc. Kdesi ve staré, téměř rozpadající se chatrči na okraji Skotska, se pár let před přelomem století modlila mladá žena s rusými vlasy k prostému křížku, co nějakým zázrakem stále visel přibitý k podpůrnému dřevěnému trámu. Modlila se k ochránkyni žen, k neposkvrněné matce, aby jí požehnala děťátkem, protože i když patřila chudému muži a ona na tom nebyla o nic lépe, byl to její jediný největší sen, kterého se jí nedostávalo. Dny míjely dny, týdny zase týdny a měsíce měsíce. I jejího milovaného muže tato skutečnost trápila, ale nikdy to nedal na sobě znát, a to ani ve chvíli, kdy jej mocnější páni naverbovali do armády, a tak jejich rodině odpadl zdroj příjmů. Nemohli však tušit, že tou dobou ženě v útrobách lůna již vzkvétá nový život. Bohužel život, kterému ani nebylo umožněno řádně vyklíčit, než nadobro zmizel z povrchu zemského. Vajíčko se vskutku neudrželo a ona tak o své vymodlené dítě přišla a tak, zcela zhrzena dosavadním životem, se rozhodla ukončil i ten svůj. Odebrala se k nedaleké řece, kde se hodlala utopit, ale shodou náhod ji, tonoucí se, asi v poslední chvíli zachránil rybář, který tu občas lovil ryby. Zachránil ji a ona mu vděčila svým životem. Jak čas plynul, s rybářem se spřátelila a co víc, jednoho poledne podlehla jeho lišácké jiskře v oku, jak jej sama popisovala. Kam však jednou Ďábel vstoupí, již místo nemá ve zvyku opouštět, což se záhy potvrdilo jako pravdivé, neb krátce po porodu k ženě začaly promlouvat šeptavé hlásky, které ji celé dny i noci sledovaly. Jistě jí chtěly ublížit. Na druhou stranu jí řekly věci, které následně uznala za pravdivé a dle jejích slov tak skutečně prozřela. Za všechno mohl ten prokletý rybář! A to jeho zatracené sémě zla! Věděla to, vzalo jí muže, vzalo jí jejich děťátko, vzalo jí vše! Snad jen z posledního náznaku příčetné vůle se rozhodla dítě poslat v košíku po vodě. Přesně po té řece, kde vše začalo. Tím by mohl příběh končit, což? Ach ne, ještě tomu není konec. Dítě našla u břehu řeky, o mnoho mil dál, služebná obchodníka. Nebyl to ledajaký obchodník, prodával totiž hudební nástroje a co víc, sám také nějaké rád inovoval... inu, ne všechny se ujaly. Jakmile služebná donesla dítě do jeho domu, vyhnal je se slovy, ať se o něj stará sama, ale jemu ať nechodí na oči. Zjevně neměl rád děti, kdovíproč. Služebné se však nemluvněte zželelo, a tak se o ně postarala, ovšem neměla na něj tolik času, kolik by si přála, a tak mladý klouček často utíkal, aby mohl prozkoumávat okolí, což se mu jednou málem stalo osudným. Bylo mu 14 let, když se zatoulal k domu obchodníka, na kterého měl za jeho namyšlenost řádnou pifku. Co však čert nechtěl, starý muž ho přistihl přímo ve chvíli, kdy mladíkovi učarovala jedna loutna, a tak na ni vybrnkával první tóny. Než se poté stačil nadát, už utíkal z domu pryč a v tom zmatku si ani neuvědomil, že loutnu stále drží v ruce. Byl to vskutku smolný den, neb se začalo smrákat a schylovat se k bouři. On v panice vyběhl na kopec, nad všechna políčka v okolí, kam ostatně zanedlouho udeřil první blesk. Hrom se rozlehl okolím tak dokonale, že zcela překryl výkřik mladíka a jakmile oslňující záře pominula, kopec obývalo bezvládné tělo, jehož kůže byla čerstvě pokryta rudou, žilkovanou jizvou, která se táhla od zátylku, přes celé torso až k patám, a o pár metrů od něj, loutna, z níž se kouřilo, struny popraskané, ale neshořela. Namísto služebné, jak by se asi dalo čekat, ho nalezla pradlena, co zjistila, že navzdory ošklivému zranění žije. I s loutnou ho s vypětím sil dotáhla k ní do chalupy, kde se o něj postarala a její muž - kovář - v domnění, že je loutna jeho, mu ji z dobré vůle opravil. Za několik dní se mladík probral z bezedného spánku, ale s vědomím, že se již nemůže vrátit zpět, poděkoval za záchranu i opravenou loutnu a odešel. Od té doby se toulá světem a nebýt loutny a jeho skrytého talentu skládat hudbu, by si jen těžko počínal tak dobře, jak je na tom dnes. Sic neví, kdo jsou jeho rodiče, pochopitelně by se s nimi toužil jednou shledat, vyjádřit svou neskonalou lítost nad celou tou záležitostí s loutnou, protože mu je jasné, že služebná už jistě služebnou nadále po tomto skandálu nebyla, ale pod maskou věčného úsměvu jen málokdo pozná, jak smutný člověk ve skutečnosti je. I sám to před sebou skrývá. Kromě loutny časem přišel ještě k dudům, když je vyhrál v jedné hospodě v kartách. Také jednou tak tak přežil útok Francouze, který nějakým zázrakem doplul na Britské ostrovy a zjevně se chystal sabotovat vojáky. Naneštěstí byl natolik opilý, že ještě než si stačil Willa opodál povšimnout, mladík ho omráčil, okradl o oblečení, kord a utekl. Další loupež mu však neprošla tak snadno. Chtěl si totiž zajistit teplý kabát na zimu, a tak se rozhodl oloupit skupinku kempujících můžu. Tajně se v noci připlížil do jejich tábořiště, chytil kabát a už prchal, co mu nohy stačily. Neměl však ponětí, že muži tábořiště hlídají, a tak mu jeden zastoupil cestu, tasíc na něj meč. William nikdy nebyl a ani není nijak zdatný v boji, a tak se rozhodl mu raději poklouznout, ovšem muž mu stačil mečem udělat ránu přes rameno, co šikmo vede k bedrům. I nyní však v rámci mezí uspěl. Nyní se toulá po celé Anglii a hledá místa, kde by mohl alespoň na jednu noc složit hlavu. Proč na tak krátce? Inu, lidem se zjevně jeho zjizvená záda nelíbí, respektive asi málokdy narazili na někoho, kdo má takto specificky zjizvené tělo, a tak ho za to mnohokrát vyhnali. Snad i proto si dává dobrý pozor na to, do čeho se obléká, aby jizvy vidět nebyly...